Články

Terapie – jak mohu poznat sám sebe?

Na otázku „znám sám / sama sebe, každý z nás odpovídá „ano, znám se“. Ale je tomu opravdu tak?

Když řeknu „znám se“, je to jen můj úhel pohledu, ale dívají se na mě a posuzují mě stejně i Ti druzí, Ti, které mám rád / ráda, Ti, které nemám rád / ráda?

Když řeknu „znám se“, znamená to, že vím, jak se zachovám v různých situacích. Je to pravda? Situace či problém může být stále stejný, ale já se v danou chvíli cítím jinak a řešení této situace či problému je tím hodně ovlivněno. Co když ani nechci přijmout myšlenku, že „mám problém a nevím jak ho řešit“. Jeden neúspěch následuje druhý, přestávám si věřit. Jsem schopen / schopna přijmout své slabé stránky a zamyslet se nad těmi, které považuji za silné? Proč mám někdy pocit, že „stojím“ stále na jednom místě?

CO S TÍM MÁM DĚLAT?

Rozbor ručně psaného písmo a kreseb nejehličnatého stromu a dvou postav, muže a ženy Vám může na tyto otázky odpovědět. Dozvíte se o sobě informace, které máte zasunuty hluboko ve svém nitru, s nikým jste o nich nemluvil / nemluvila a divíte se, že grafolog Vám o nich říká. Váš rukopis a kresby prozradí celou Vaši osobnost a grafolog Vám může nastínit možnosti řešení.

Jedna moudrost nám říká:

„Jestliže chci poznat druhé a vyznat se v nich,

musím nejdříve poznat sám sebe, vyznat se v sobě“.

Na konzultaci – terapii se můžete objednat na email: grafologie.eh@email.cz

PhDr. Eliška Halaszová

Proč si nechat zpracovat grafologický rozbor svého písma?

Nedávno jsem se setkala se svojí známou, kterou jsem delší dobu neviděla. Při povídání se mi svěřila se svými problémy ve vztazích s partnery. Říkala:  „Jsem stále sama, mám pocit, že potkávám stále stejné typy lidí a mezi nimi není ten pravý“. „Někdy jsem z toho dost zoufalá“.  „Jít k psychiatrovi nebo k psychologovi se mi nechce, s nimi bych to řešit asi nechtěla“. „Ale ty jsi grafolog, tak snad bys byla pro mě přijatelnější, abych zjistila, kde je chyba“. „Děláš ještě rozbory písma?“. „Jak mi tím můžeš pomoci?“.

Nechat si udělat rozbor svého ručně psaného písma, vč. kreseb postav (muže a ženy) a kresby nejehličnatého stromu má více výhod, respektive přínosu pro pisatele. Na jedné straně se pisatel dozví o sobě informace, které zná, potvrdí si vlastnosti, kterých si je vědom, ale na druhé straně se dovídá věci, které si možná ani nechce připustit, které má zasunuty hluboko ve svém nitru. Jedná se i o skutečnosti, které si myslí, že již má vyřešeny, ale ony nejsou a jen zmínka o nich se ho může velice dotknout.

Co nám říká písmo?

Písmo nám hovoří o celé struktuře osobnosti, o pisatelově vitalitě, způsobu jak se chová ve společnosti, zda lehce navazuje kontakty či mu to dělá velký problém. Zda je společenský, má snahu více mluvit než si věci rozmýšlet, nebo naopak se chová ve smyslu „myslím - mluvím - myslím“ a více informací si nechává pro sebe. U pisatele může převažovat racionální uvažování a emocionální prožívání je v útlumu, nebo naopak. Pak nám vládnou emoce. Mnoho z nás více uplatňuje svoji intuici před smyslovým vnímáním. Každý z nás se jinak rozhoduje, organizuje si svůj život, jinak zvládá změny, stres. Náš temperament se projevuje v každodenní činnosti. Také vůlí lze dosáhnout mnoha „met“. Důležité je naše sebevědomí, někdy bývá zvýšené, ale často se nám ho nedostává. Navenek se stavíme do pozice „všechno vím, všechno znám, všude jsem byl“, ale uvnitř tomu tak vůbec nemusí být. Ať chceme nebo nechceme, toto vše o nás písmo prozradí.

Co může nastat, když si necháme udělat rozbor svého ručně psaného písma a kreseb?

Před pár dny mi zazvonil telefon. Na druhém konci se ozvala má známá a nadšeným hlasem mi říká „tak to funguje!“. Nechápavě se ptám „co funguje?“ „No přece to, cos mi říkala“. Donutila jsi mě, abych se nad sebou zamyslela z jiného úhlu pohledu a uvědomila si, „CO“ vlastně chci a díky Tvé pomoci i „JAK“ to mohu získat. „Jsem nyní šťastná, cítím se úžasně“. „Nechci to ale zakřiknout“. „Mám nový vztah, ve kterém se chci vyvarovat svých minulých chyb či návyků“. „Rozbor mého ručně psaného písma a kreseb, včetně následných konzultací, mi nesmírně pomohl, a to díky Tobě“. „Za vše Ti moc děkuji!“

Jak hledat „toho pravého“?

A když už „sebe“ více známe, můžeme se lépe naladit na toho druhého, na našeho partnera, přátele, kamarády. Partnerské či přátelské vztahy mají různou podobu. Hledáme-li partnera, je třeba, aby nám byl nejen sympatický, znát i jeho záliby, koníčky, ale vědět také, co sami můžeme tomu druhému nabídnout. Nejdříve rozborem zjistíme „jací jsme“ a následnou konzultací a náhledem na svoji situaci si můžeme uvědomit své možnosti, zjistit, co hledám, co je pro mě ve vztahu důležité, čemu přikládám menší či větší hodnotu.

Analýza ručně psaného písma a kreseb na tyto otázky dokáže odpovědět. 

PhDr. Eliška Halaszová

Grafologie - věda či pavěda?

„Toť otázka“ - jak by řekl básník. 

Žijeme ve velice rychlé době, která se nyní snaží spojit rozum s intuicí, racionální poznání s tušením. Někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Rozumové, účelné uvažování a vnitřní pocity, tušení jsou u každého z nás jiné, jedinečné, protože každý z nás je jiný, jedinečný, neopakovatelný. Neexistují dva totožní jedinci, neexistují ani dva naprosto identické rukopisy.

Jednotlivé obory lidské činnosti se stále dělí na menší a ještě užší odvětví. Dochází k mísení jevů i pojmů, to co se dříve striktně rozlišovalo, je dnes možné a často nutné pojímat v širších souvislostech. Avšak vše souvisí se vším a vše se vzájemně prolíná.

Grafologii můžeme chápat jako „nauku“, určitý „vědní obor“, „disciplínu“ či „učení“. Jde však o specializovaný obor humanitního směru, který se dnes přiřazuje do širšího oboru psychologie. Grafologii, stejně tak jako psychologii zajímá vše, co se děje pod „tělesnou schránkou“ člověka, v jeho psychice.

Slovo grafologie je řeckého původu. Skládá se z části slova „grafein“ (psát) a „logos“ (nauka, vědění, poznání, rozum). Grafologii dnes mnoho lidí vnímá jako vědu či „racionální nauku“, která umožňuje proniknout do psychiky člověka prostřednictvím jeho ručně psaného písma. Vedou se různé diskuse, zda jde o skutečnou vědu, nebo jen o jakousi nauku, která je založena na těžko definovatelné intuici, na subjektivních pocitech či nahodilých dojmech z jednotlivých znaků. Grafolog vychází z mnoha znaků, které jsou nositeli konkrétních psychologických významů. Každý písmový znak však představuje pouze potenciál příslušného okruhu významů.  Příslušné znaky „vystupují“ v určité kombinaci a grafolog zde hledá a nachází psychologickou souvislost. Může se setkat i s tím, že v rukopisu se objevují navzájem si odporující znaky. Zde je pak, zpočátku náznak, později i jistota existence určitých protichůdných rysů a zároveň pisatelovy snahy skloubit své dvě odlišné vlastnosti. Pro konečný „verdikt“, míru pravděpodobnosti osobnostních rysů, je třeba mít podporu v ostatních písmových znacích. Rukopis je komplexní projev mozkové činnosti a grafologická analýza se zabývá jeho jednotlivými znaky a nakonec dospívá k syntéze, ve které se vyhodnocují významy těchto znaků v rámci celku.

Podle skeptiků je grafologie metodou pseudovědeckou a subjektivistickou, nemá racionální teorii, která by vycházela z prokázané vazby mezi psychickými vlastnostmi a rukopisem. Skeptik může namítat, že písmo nemá s povahou pisatele nic společného, že je odvislé jen od zkušenosti psát, a to buď rukou (levou či pravou), ale i nohou, ústy a třeba i od svalstva pisatele. Svalstvo však způsobuje změny jen tehdy, brání-li prstům při psaní nějaké znetvoření, nemoc či velká únava. Nedochází však ke změně charakteru písma. Nálady a afekty mají také značný vliv na průběh psaní, ale mají také vliv na celý projev osobnosti. Jsou lidé, kterým se písmo změnilo pouze v pubertě, tedy v období tzv. „vzdoru“ a od té doby píší stále stejným stylem. Písmo se však mění ve shodě s povahou pisatele a zrcadlí každou jeho duševní změnu, to se týká jak věku, tak například nemoci. Co ale říci na to, když grafolog předává analýzu ručně psaného písma svému klientovi a ten jen nevěřícně říká „vždyť vše, co říkáte je pravda“, „jak je možné, že rozbor mého rukopisu potvrzuje vše, co říkáte, potvrzuje mé povahové rysy, vlastnosti či pracovní schopnosti?“.

Ruka, která se pohybuje po papíru, vyjadřuje pohybový projev pisatele. Tento pohyb je řízen mozkovými centry. Písmo nám dává celistvý obraz o dění v mozku. To, co se pisateli v mozku děje, si grafolog prohlédne na papíře. Rukopis se nám mění podle toho, jak stimulujeme příslušnou část mozku, a v písmu vznikají nebo zesilují znaky, podle nichž se dá usoudit, jaké osobnostní rysy dotyčná část mozku vytváří. Stimuluje-li se nejstarší část mozku, tak zvané pallidum, písmo výrazně mění rychlost, dochází k nadbytečným psacím pohybům vzhledem k tomu, že pisatel ztrácí schopnost se ovládat, psací stopa je různě proměnlivá, nepravidelná. Dochází k bezděčným, rytmickým pohybům sem a tam s využitím střídání napětí a uvolnění, což můžeme přirovnat k dýchání (nádech a výdech). Mladším mozkovým centrem je striatum, které je v naší psychice příčinou slabosti vnitřních impulsů, takovou „brzdou“. Jestliže v písmu převažuje vliv tohoto centra, písmo je pomalé, psací pohyb je redukován na minimum, není koordinován, objevují se ztuhlé tvary a horší orientace v prostoru. Naopak převažující vliv nejmladší mozkové části, „cortexu“ se projevuje v rychlosti pohybu a zároveň vyrovnanosti co do rozvržení textu, rytmu a textu „panuje řád“, pravidelnost. Činnost této části mozku se projevuje jako intelekt, jasné myšlení, systematičnost, organizační schopnosti, tvořivost, schopnost vědomě se rozvíjet, smysl pro etické a estetické principy.

Nejúčinnějším nástrojem grafologa je jeho psychika. Jestliže bude rozebírat osobnost pisatele, musí být sám “v pohodě“, dokázat se povznést nad daný rukopis, dívat se na něj „z nadhledu“ a objektivně, ale zároveň se do něj vcítit.

Psaný text byl a stále je zrcadlem duše člověka, ale i doby, ve které žil či žije. Písmo je fenomén, i když v dnešní době ručně psaného písma ubývá a lidé převážně používají ke psaní počítače.

PhDr. Eliška Halaszová

Dětská čmáranice

Dříve, ale i nyní se říká, že dítě, které si hraje, nezlobí. Souhlasím s tím. Dítěti je třeba se věnovat, korigovat jeho spontánnost, postupně a nenápadně ho vést. Je to dobře, že se snažíme dítě usměrnit, anebo by bylo vhodnější nechat volný průběh jeho nápadům? Na to má každý z nás jiný názor, jsme ovlivněni naším dětstvím, výchovou našich rodičů.

Dejte před dítě bílý papír, a to má pocit, že tento papír pro něj znázorňuje celý jeho svět. Vezme si tužku, pastelky či fixy a začne spontánně ztvárňovat svoji momentální náladu, své pocity, své emoce. Vše vychází z rytmu pohybu, švihu, uvolnění, napjatosti, utlumenosti či křečovitosti. Dítě dokáže namalovat svoji radost (jemnost čar, zvětšující se pohyby a tvary, používá světlé barvy). Jindy může být plné smutku. Úzkost ho omezuje, pohyb je zbrzděný, tahy směřují převážně dolů a barvy bývají tmavší. Mnoho dětí je schopno na papír přenést svoji agresivitu či emocionální výbuchy. Vztek vede k velkému množství úhlů, k prudkým, rozmáchlým čárám. V dětské „čmáranici“ se již projevuje síla a rozhodnost osobnosti dítěte, anebo jeho „bázlivý“ pohled na svět, tedy základní rysy osobnosti.

Každé dítě je však jiné, proto i jednotlivé čmáranice a později kresby jsou jiné. Zpočátku náhodné pohyby získávají na určitosti a objevují se individuální vzorce. U některých dětí jsou jednotlivé tahy vždy uvolněné, mohou být kruhovité či spirálovité. Záleží na tom, jak dítě drží psací prostředek (tužku, pastelku, fix). Pohyb tužky po papíře „klouže“, může být lehký, uvolněný až rozevlátý. Křečovité držení tužky se projeví i na čmáranici. Dítě může svůj projev více kontrolovat, soustřeďovat se na to, co vytváří. Tyto individuální vzorce se u čmáranic budou stále objevovat. Je to spontánní projev dítěte, jeho sebevyjádření. Opakování těchto vzorců dítěti dělá radost, dává mu pocit jistoty a bezpečí, dokáže je popsat.

Charakter pohybu se projevuje v kvalitě čar, ty mohou být lehké či těžké, plynulé, anebo kostrbaté. Čára však může být tvrdá, protlačená na druhou stranu papíru či jen jemná a na druhé straně sotva znatelná, přerušovaná či psaná jedním tahem. Charakteristické rysy pohybu tužky na papíru se objeví už v raném věku a dále přervávají.

U formy pohybu můžeme pozorovat, zda čáry jsou součástí určitého celku nebo několika skupin. Mohou být i jen izolované. Čára může být ve tvaru smyčky, spirály, úhlu, vlnovky, arkády, girlandy či jinak zakřivená. A co tvar celého obrazce? Ten může být zřetelný nebo neurčitý, různě tvarovaný, originální či působit na nás monotónním dojmem.

Kresba může být v celém prostoru papíru nebo jen v jeho některé části či některých částech, může být vycentrovaná nebo naopak rozptýlená, různě velkého či malého tvaru. Může být i zarámována. Využití papíru souvisí s členěním jednotlivých čar či obrazců.

Pohyb, forma a členění jsou jedny z mnoha kritérií, podle kterých se posuzuje rukopis pisatele. Dají se rozpoznat již v dětské čmáranici.

Přibližně v pěti letech se z čmáranic stávají kresby. Děti začínají objevovat okolní svět, kreslí to, co vidí kolem sebe. Jsou to převážně postavy, do kterých promítají i obraz vlastního těla nebo osob jim velmi blízkých. Ve výrazu čmáranice, kresby se odráží vnitřní rozpoložení dítěte jeho emoce, momentální nálada, způsob jeho vyjadřování, kontaktu s okolím (souvisí s pohybem v rukopisu, jedná se o nevědomou složku, která se může projevit i v řeči těla). Přirozený, spontánní pohyb u dítěte mizí v souvislosti s procesem učení ve škole, s výukou psaní písmen podle školní předlohy. Jakmile se psaní zautomatizuje, ze spontánního výrazového pohybu se stává „výtvor“ (vědomá, záměrná představa o výsledku  - souvisí s formou rukopisu), avšak jedinečnost některých tahů se později objevuje v rámci rukopisu.

Potlačení spontánního projevu však dítěti není vlastní, a tak hledá nové cesty, jak by se projevilo, jak by došlo k jeho emocionálnímu uvolnění. Začíná podtrhávat či zdobit jednotlivá písmena, vznikají nadbytečné tahy. Později se tyto tahy „navíc“ mohou objevit například v podpisu, ale i v jednotlivých tvarech písmen.

Při pohledu na dětskou čmáranici dospělý i dítě vidí něco docela jiného. Dítě vše, co je na papíře barvitě komentuje - jedná se o to či ono ….. A dospělý jen „kroutí“ hlavou a marně přemýšlí o tom, co dítě říká. „Tahle skrumáž čar má znázorňovat naši rodinu?“ „A dokonce i domácí mazlíček - pes je tu vyobrazen?“ Dítě se dále rozplývá nad jinými kresbami na dalším papíru. „To jsou dvě auta, která spolu závodí.“ A dospělý jen vidí „něco“ v barvě červené a modré. Ale je krásné poslouchat, s jakým nadšením o všech kresbách dítě hovoří. Pro nás, dospělé, to mohou být „nesmyslné obrázky různých tvarů a barev“, ale pro děti je to vyjádření toho, jak momentálně vidí svět kolem sebe, jakou mají náladu, jak dovedou projevit své emoce a to vše dokáží přenést na papír.

PhDr. Eliška Halaszová